28. 10. 2016 středa
Den, kdy odlétám
Na letišti se loučím s Fíjou a... Pak jsem najednou v Bruselu. Let utekl tak rychle, že si ho sotva pamatuju. Zato teď musím zabít asi 4 hodiny před letem do Málagy. Aspoň že tady mají pohodlná lehátka s výhledem na startující letadla a já k tomu můžu ujídat raffaelo, které jsem dostala při loučení v Praze.
Druhý let z Bruselu do Málagy mě trochu děsí. Stojím v tubusu a najednou k letadlu přijíždí rampa. Házejí na ni příruční kufry, jako by se předháněli, kdo rozbije některý z kufrů jako první. V letadle už totiž není místo. Později v Málaze kufr kontroluju. Vypadá odřeně, ale nerozbitě, takže ho zavírám a raději jdu hledat taxi. Už chci být konečně na místě.
Domácí se neobtěžuje přijít. Musí mi otevřít spolubydlící - francouz Arthur a rakušanka Christina. Julie, taky francouzka, zrovna není doma, ale nakonec se všichni potkáme v karaoke baru.
Na erasmu je přeci jedno, že je středa. Na karaoke je tak narváno, že jsem ani jednou neviděla, kdo zpívá. Natož, abych někoho slyšela. S výjimkou nejoblíbenějších písniček, kdy naopak zpívali úplně všichni.
29. 10. 2016 čtvrtek
Zařizuju, co se dá
Sehnat španělskou SIM a zařídit, aby fungovala jak má, trvá překvapivě krátce. Jen 10 minut. Zato zapnout počítač je komplikovanější. Restartuje se a restartuje...
Nakonec mi dojde, že se nezapne. Něco je špatně. Okamžitě mi hlavou prolétne myšlenka na kufr v rukou zaměstnanců letiště... Dostat počítač do použitelného stavu mi trvá asi tak 2 týdny, během kterých jsem zjistila 2 věci:
1) Vlastně je příjemné nemít počítač u sebe i dlouhodobě. Díky tomu jsem o to víc každý den byla mezi lidmi, snažila se mít hodně plánů, nemyslet na to.
2) Na druhou stranu bez počítače nemám přístup ani k jedné fotce a nemůžu je upravovat.
Naštvaná, že nemůžu nic ohledně počítače udělat hned (je přeci siesta, nejmíň do 5 odpoledne je všechno zavřené), jdu aspoň nakoupit. Výběr hypoalergenních a veganských verzí potravin mě nepřestává udivovat.
V centru je spousta umění. Všude. Muzea i graffiti jsou tu doslova na každém rohu.
Doma se snažíme zprovoznit televizi a DVD přehrávač. Je tu ale jen jeden kabel, takže z videa máme obraz bez zvuku. Snažíme se najít v okolním nábytku nějaký vhodný kabel nebo ovladač k přehrávači, místo toho ale najdeme hromadu šroubů, cement, válečky na malování a taky spoustu párty věcí.
Co jiného se spoustou klobouků a květinových věnců, než si je vzít na sebe? A to jsme pili jenom vodu. Vážně.
2. 10. 2016 neděle
První den v práci
První váhavé kroky mě donesou do kanceláře, kde potkám Estefanii a Sjoukje (čti Šaukja). Obě jsou supermilé a překvapivě dobře rozumím jejich španělštině. To proto, že jedna je z Valencie a druhá dokonce z Holandska.
Vždycky jsem si myslela, že jezdit na segway je pro lenochy. Omyl. Když na něm stojíte půl dne, pěkně z toho začnou bolet nohy. Je to asi jako stát na snowboardu.
Chci si jít zaplavat. Na pláž je to asi 10 minut z kanceláře... aspoň na ten špinavější konec blíž k městu. Rozložím si ručník, pomalu jdu do vody... ale sotva se namočím a za chvíli už jdu zase ven. Poblíž centra je i voda plná odpadků a samotná pláž je... šedivá. Když si lehnete na písek, vypadáte, jako byste se vyváleli v prachu. Sem příště už jen na procházku, nebo z nutnosti. Na koupání dál podél pobřeží. Čím dál od města, tím lépe.
No comments:
Post a Comment