Postřehy z Málagy #05

24.10.2016 Pondělí.

Zkouška ohněm.

Mám mít svou první dvouhodinovou tour s Estefaniiným doprovodem. Nakonec z ní ale sejde a tak mě doprovází jen na hodinové tour. Jsem z ní nervózní jako blázen, ale nakonec dostanu dýško a od Estefanie pochvalu. Oficiálně jsem důvěryhodným průvodcem.

25.10.2016 Úterý

Zkouška ohněm podruhé.

Tentokrát už opravdu zbyla dvouhodinová tour na mě. Estefanía má naštěstí vlastní tour, takže mě nedoprovází. Říká mi ale, že nevypadám vůbec nervózně (jak to?)... a já taky nejsem. Jediné, z čeho bych byla nervózní, by byla ona. Což chápe.

To ale neznamená, že bych k sobě nebyla kritická. Mluvím příliš rychle a... mluvím rychle. Tečka.

Arthur má dnes narozeniny a já mám být doma jako první, takže zařízení "dárku" je na mě. Korejky prý slíbily dort, takže co uděláme/dáme my spolubydlící? Přeci pivní dort! Kupuju několik balení plechovek, doma je skládám do kruhů a obmotávám stuhou... dokud nemáme třípatrový dort. Aneb dárek "pro alkoholika".

26.10.2016 Středa

Harmony of the Seas vs. Salsa.

Tohle plující město/hotel/zábavní park/cokoli-tam-je-dalšího už nikdy nechci vidět. Leda že bych byla pasažér... 

Představte si, jak to vypadá, když se na rozloze sotva pár kilometrů čtverečních objeví o 13 tisíc lidí víc, než normálně. Nedá se ani přejít ulice zleva doprava, natož projít z jednoho konce na druhý vlastním tempem. Prostě vás nese dav. A tak to v Málaze vypadá, když tu v přístavu zakotví největší loď na světě a k tomu dvě další, jen o pár chlupů kratší. 

Pro nás to znamená nabitý den, jedna tour na druhou. Odpoledne už se příval lidí zmenšil (všem říkáme, že dnes už máme vyprodáno, i když jsme nebyly schopné se dopočítat, jestli nějaké volné místo náhodou nemáme), ale nejzajímavější tour dne teprve přichází. Tři američtí důchodci. Hned na začátku si ze mě dělají srandičky, prý slyšeli, že lidi mlátím. "No jistě že ano, hlavně když ke mně nejsou dost milí!" Cestou si tak povídáme a ukáže se, že jeden z nich dřív natáčel filmy... třeba Pulp fiction! Na konci tour koukají do peněženek a omlouvají se, že už nemají eura. Tak jsem poprvé v životě držela v ruce americký dolar. Teda vlastně čtyřicet dolarů.

Jít tančit po tak nabitém dni nebyl moc dobrý nápad... sedíme před barem tak dlouho, že jsme propásli začátek lekce salsy! Základy ale odkoukáme a přidáme se do řady. Jediný problém že, že páry se tu střídají... a my začaly na špatném konci. Takže po třech nebo čtyřech kolech jsme z řady venku a nemáme s kým tančit. Než se člověk prodere na druhý konec baru, kde je volný taneční partner, nahrne se tam pět dalších žen. Takže smůla... Po pár kolech jsem ale mezi těmi pěti i já, a tak zase tancuji. Nikdo na konci řady neviděl, jak se kroky a otočky dělají, takže je to takové plácání se. Čím blíž se ale dostávám středu řady (kde je lektor), tím je to lepší. Vlastně mě překvapuje, kolik tanečníků tady je. A opravdu tancují. Dobře.

27.10.2016 Čtvrtek

Kino nebo hlavolam?

Chceme se jít podívat na film. Cena 4 € je krásná, ale vykoupená hledáním kina. Nebo sálu. Nebo pokladny. Přijdeme do obchodního centra, na plánku je kino přímo nad námi. Po eskalátorech o patro výš a vidíme vstup do něco-jako-kina. Aspoň jsou tu filmové plakáty. Pokladny tu ale nejsou. Vidíme řadu stolů táhnoucích se až k zadní zdi, jako někde ve fast foodu, a napravo schodiště o patro výš. Rozhodneme se pro schodiště. Něco ale není správně... nahoře dojdeme až ke skleněným dveřím, skrz které vidíme vstupy do sálů. Dveře jsou ale zamčené. Jdeme tedy po schodišti zpět o patro níž a propleteme se mezi řadou stolků k zadní zdi. Ukáže se, že je tam malý průchod, kde... nás zastaví zaměstnanec kina, který chce vidět vstupenky. Pardon, VSTUPENKY? Vždyť tu není pokladna.

Máme prý jít o patro níž, otočit se a tam je pokladna. V duchu si říkám, co to mele za nesmysly. Odtamtud jsme přeci přišli a jediné, co jsme viděli, byla lékárna. Přesto se otáčíme a jdeme ještě o jedno patro níž. Po chvíli zmateného hledání najdeme něco-jako-pokladnu-kina. Vlastně je to malé okýnko krčící se v podivně malém trojúhelníkovém prostoru pod eskalátory. A hlavně - naprosto oddělené od kina. Píšou na něm "pokladna", ale kdo má vědět, že je to pokladna do kina? Stejně tak by mohla patřit k vedlejšímu McDonaldu nebo třeba k lékárně. 

Zpátky přes půl obchoďáku (eskalátory a schody přeci nikdy nejsou v obou směrech a patrech na stejném místě), proplést se mezi stolky, ukázat lístek, vystoupat další schodiště a pak teprve můžeme do sálu, kde začíná náš film. Vlastně je to takový větší obývák, a počet diváků tomu odpovídá. Jsme tu 4.

Když jde člověk do kina na film od Burtona (jo mimochodem, byl to Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti), tak čeká nějakou tu závěrečnou scénu u titulků. To Španělé neznají, nebo aspoň místní uklízečka ne. Jakmile začnou  běžet titulky, vysvětluje nám, že film už skončil a máme proto odejít. Snaží se nás doslova vyhodit. Copak vypadáme jako takový pitomci, že nám někdo musí říkat, kdy je konec filmu? Já zatvrzele sedím až do konce titulků, ty přeci taky k filmu patří. Tady to ale nechápou. Zdržujeme další film. S titulky se nepočítá a proto čas začátku dalšího filmu je asi tak 2 sekundy po tom, co začínají titulky předchozího. No, tak tentokrát si na ně museli počkat.

28.10.2016 Pátek

Bar na střeše.

Propašovat se v jednom z nejlepších místních hotelů kolem recepce je zvláštní pocit. Hlavně když vás sledují portýři-vyhazovači. Do místního baru se prý ale smí, i když nejste hoteloví hosté, a to se musí vyzkoušet. Je to celých 15 pater, takže výhled rozhodně nemůže být špatný. A jak se dostaneme nahoru? přeci pěšky!

29.10.2016 Sobota

Vlogování na pláži.

Andrew mě seznámí s Negin. Nebo Negie, jak jí říkám já. A čtu to Negí. Je z Německa a pracuje tady jako workaway dobrovolnice v hostelu. Zrovna odstartovala svůj youtube kanál a sleduje stejné lidi a kanály jako já! Během celého odpoledne fotíme a točíme videa. Dojít někam je celkem náročné, protože se každou chvíli někdo z nás zastaví. Je to ale sranda a pro mě i hodně inspirace. Oba jsou tak... excited & passionate. A ne, nenapadá mě to česky. 

30.10.2016 Neděle

Muzeum Carmen Thyssen.

Je neděle a tak nějaké muzeum nesmí chybět. Před tímhle je ale neskutečná fronta, delší než před Picassem. Čekáme tu s Negie skoro hodinu, než se doposouváme ke vstupu. Utíká to ale rychle, a tak mi čekání nevadí.

Stíny. Barvy. Perspektiva. Nic z toho není správně, nic není reálné. Je to realita přenesená očima malíře, jak ji chtěl vidět on. A na konci 19. století si celkem slušně vymýšleli. Někdy naschvál, jindy omylem... Na tomhle obraze jsou stíny jinde než mraky, na dalším je v jeskyni víc světla než venku, na tamtom je zase stín balkonu doleva, i když všechno ostatní jsou doprava. Jsou to detaily. Detaily, které z obrazů dělají umění.