Postřehy z Málagy #04

17.10.2016 Pondělí

Co se děje na ulici.

Na Španělsku se mi líbí, že lidé žijí venku. Nikdo nesedí večer doma na gauči u televize, všichni sedí na ulicích v kavárnách a barech. Jenže to není to jediné, co se na ulici odehrává. Když potřebujete nabrousit nůž, odchytnete chlápka s kolem, na kterém má přidělanou brusku. A jak ho najdete? No přeci počkáte, až pojede kolem vašeho domu. Toho si všimnete tak, že na ulici někdo vyřvává. Stejným způsobem si tady můžete koupit Vánoční los. Nebo umělé kytky. A nebo taky plyn.

Jediný problém je, že těm lidem není moc rozumět, CO vlastně prodávají. Někdy je to 50 na 50 jestli budete mít plyn na vaření a nebo nabroušenej nůž.

S plynem je zábava, jezdí jen dvakrát týdně. A plynová bomba samozřejmě dojde vždycky odpoledne ten den, kdy už kolem dodávka plynu projela. Takže buď se tři dny sprchujete studenou vodou, nebo tři dny nemáte na čem vařit. Ale to přece nevadí, jak říká naše domácí, máme přeci mikrovlnku (ve které neuvaříte ani vodu na čaj, natož abyste v ní upekli dort nebo kuře). Dneska ale máme štěstí, dodávku s plynem jsme odchytly, takže můžeme jíst něco jiného než pizzu, lasagne a rýži z mikrovlnky (jo, prodávají tu speciální jednoporcové krabičky rýže do mikrovlnky).

Kdo si pohladí Picassovu hlavu, bude mít kreativní děti. Aspoň to tvrdí místní. Datum spotřeby na pohlazení jsem nikde nenašla, tak to třeba bude fungovat navždycky.

Večer se nám podařilo s Christinou zařídit ESN kartu pro erasmus studenty. Nikdo se mě neptal, co tu studuju, a tak je teď ze mě oficiálně student UMA, místní univerzity. A proč jsme si karty zařizovaly? Abysme s nimi mohli ...SPOILER... jet na čtyři dny do Portugalska! Pokračování v prosinci...

19.10.2016 Středa

O segwayích, jazycích a korejském jídle.

Lidé, kteří jsou širší než segway by měli mít zakázáno na něm jezdit. Přibližně přesně ti, kteří jsou širší než offroad segway. A ten je asi dvakrát širší než já. Možná i víc. Ve výsledku je to nepříjemné pro průvodce, zahanbující pro ně a nebezpečné pro všechny poblíž. Ale jak to přesně bylo, to vám tady nepovím ;) 

Zato vám povím o jednom neuvěřitelném klukovi. Bylo nebylo, objevil se nám v kanceláři klučina, asi tak desetiletý, s dědečkem. Mluvili oba plynně anglicky, takže jsme předpokládali, že jsou Američané. Ale omyl, jsou z Dánska. Beru je na hodinovou tour a musím říct že klučina mluvil víc než já. Vlastně víc než kdokoli, koho znám. A jak se naučil anglicky? Zajímají ho počítačové hry, rád sleduje videa ostatních hráčů na youtube (ehm... tenhle typ youtuberů má nějaký jméno, ne?). Jenže ty Dánská jsou všechna stejná a nudná. Tak začal sledovat Americká (protože tam je jich nejvíc)... a naučil se anglicky. Plynně. Navíc je to neuvěřitelný rozumbrada. Vyprávím, jak zdejší amfiteátr našli náhodou a on mi na to odpoví "Jo, slyšel jsem, že to je tady na jihu problém. Vždycky když chtějí postavit něco nového, najdou se nějaké ruiny, takže tady není kde postavit dům."

Dnešní večeře je korejská. Pozval nás John (který se vlastně nejmenuje John, ale všem to tak říká... je to prý lepší, než mu komolit jméno), ale jsou to holky, kdo vaří. Překvapivě. Každopádně se jim to povedlo, i když jejich kuchyně je velmi jiná. Na můj vkus až moc často cítím v jídle ryby, ale nevadí. Jím jako korejci hůlkama, takže toho stejně moc nesním, i kdybych chtěla. Jenže jídlo nejídlo, chuť nechuť, nejdůležitější je přeci udělat fotku, ne to jídlo sníst. 

22.10.2016 Sobota

Río Chillar.

Kupuju si na nádraží jízdenku v automatu, je to rychlejší a jednoduššší než stát 10 min frontu k okýnku. Jenže po mě to zkouší Elisabeth a už to nefunguje. Může vybrat jen autobus později během dne. Proč? Nevíme. Běžíme k autobusu, řidič tam není. Když přijde, tak ho nezajímá že nešly koupit jízdenky, máme jít zpátky k pokladně. Jenže to se nedá stihnout, tuhle frontu vystát. Ani když se zeptáme lidí na začátku fronty, jestli smíme předbíhat. K okýnku to nestíháme, takže běžíme zpátky k autobusu. Má odjíždět za minutu... a teď už najednou není pro řidiče problém nás nechat zaplatit u něj.  

Hledáme cestu skrz Nerju do přírodního parku, kde lze vpochodovat do hor prostředkem řeky. Od autobusové zastávky je to dobré 3 kilometry, ale my jdeme po silnici oklikou, takže nejmíň 4. Když konečně najdeme přírodní park, začíná krásně... pod dálnicí. Navíc to tu vypadá jako po apokalypse. Několik rozbořených domů a boud, některé na jakýchsi kuželovitých tyčích... jako kdyby tu bývala voda nejmíň 3 metry hluboká.

Turistika skrz řeku je zajímavá, netradiční. Nejdřív žádná řeka není a když najdeme první potůčky vody po 2 km, máme z ní radost. Postupně ale vody přibývá. Někde je po kotníky, jinde až po kolena.

Navíc je voda ledová. Možná je to dobře, protože jinak bysme rozhodně nedošli tak daleko, kdybysme cestou začali cítit bolavé nohy. Cestou se totiž kloužeme po mokrých kamenech, a proud vody proti nám tomu rozhodně nepomáhá. Jinde na chvíli vystoupíme z řeky a prodíráme se doslova divočinou.

Cestou vidíme snad všechno, co místní příroda nabízí. Potkáme vodopád. Potkáme jezírka, kde se jistě lidé v létě koupou. Potkáme balvany zalité sluncem. Potkáme kaňony, kde nemůžete řece utéct. Potkáme neprostupné houštiny. A nakonec potkáme rozpadlou elektrárnu a první lidi. A to po víc než 4 hodinách chůze do kopce.

Pohání mě zvědavost. Za každým rohem čekám místo ještě krásnější, než to předchozí. Udivuje mě, kolik prostoru si řeka v téhle džungli vybojovala. Většinu cesty je totiž doslova nemožné jít mimo řeku. Prostě tady nejsou ani ty nejužší pěšinky.

Sečteno podtrženo to bylo krásných 11,5 kilometrů jedním směrem. A protože jsme se vraceli stejnou cestou, tak to bylo bláznivých 23.