Postřehy z Málagy #08

16.11.2016 Středa

Novinky z kanceláře.

V zimě nemáme tolik klientů, takže je čas na jiné věci. V posledních dnech objíždím hotely, rozdávám jim letáky, nabízím spolupráci... Budeme mít nový web a nové letáky. A na nový web jsou potřeba nové fotky. Vybíráme fotografa, dohadujeme se o lokacích, o stylu... A taky hledáme vlogery a blogery, které bysme pozvali. Z toho vyplývá jeden celý den sledování videí na youtube. Je to prostě moderní práce.

17.11.2016 Čtvrtek

Online vstupenky na papíře.

Proč si lidé kupují vstupenky, jízdenky, letenky online? Je to rychlé. Je to jednoduché. Rezervujete si místo a nemusíte se bát, že bude vyprodáno. A taky - nemusíte stát žádnou frontu. 

Pro Alhambru to ale neplatí. Vstupenky si koupíte kartou a potom... nic. Nepřijde ani email. Jen na konci rezervace lze stáhnout nějaké pdf. V tom se píše, že vstupenky lze vyzvednout přímo na pokladně Alhambry (což znamená vystát frontu, které jste se chtěli vyhnout v první řadě) a nebo je lze vytisknout v bankomatu CaixaBank. Jednu takovou banku máme kus od kanceláře, a tak se rozhodnu to zkusit. Do bankomatu vložím kartu a okamžitě vidím mezi základní nabídkou (kde vás většinou zajímá výběr hotovosti ;) ) "Alhambra". Kliknu na tlačítko, jsem dotázána na pin (ano, až teď) a pak se mi vrátí chybová hláška. Služba je dočasně nedostupná. Někdo mi už říkal, že ne všechny bankomaty jsou na Alhambru naprogramované, tak to zkouším i v druhém, který je hned vedle. Taky nefunguje. Jdu tedy dovnitř banky, zeptat se jak to je... Pán na mě zírá s vyvalenýma očima, že ta služba už přeci dávno nefunguje... Naštvaně tedy odkládám vyzvednutí vstupenky na pátek před vstupem do areálu.

18.11.2016 Pátek

Alhambra.

Když (nebo jestli) najdete svůj hostel v arabský čtvrti Granady, měli byste za to dostat vyznamenání. Já jsem dvakrát minula správnou uličku, i když podle mapy to měla být hned první doleva... a pak znovu doleva. Místo uličky jsem našla náměstí...  A pak, když jsem našla správnou uličku (tu "první doleva"), tak jsem pochybovačně stála před další odbočkou doleva, které se mi moc nezdála. Přijít v noci, tak do takové průrvy sama nepůjdu, navíc když to podle mapy vypadalo, že by na hostel mělo být vidět, a já neviděla zhola nic. Nakonec jsem tam ale stejně šla a zastavila na místě, kde se ulice dělila na dvě. Stála jsem dva tři metry od vchodu a pořád jsem hostel neviděla. Byla to taková hra na schovávanou. Očividně jsem ale nebyla jediná, všichni v hostelu říkali, že jim to trvalo asi tak hodinu (mě asi 20 min)... 

Někdy si stačí sednout na lavičku, abyste potkali nového známého. Všechny jsou plné a tak ke mě někdo přistoupí s otázkou, jestli si může přisednout? Ale jo, proč ne... Za chvíli si už s Charlesem povídáme. A v hostelu je to vždycky úplně stejné. Akorát že tam sedíte na gauči.

Existuje ještě jedno místo, kde se dají vyzvednout vstupenky do Alhambry. recepční mi to nakreslil do mapy (úplně špatně) a ani mi nebyl schopný říct přesný název toho místa, takže jsem houby věděla, co vlastně hledám. Na mapě od recepčního byl na jím určeném místě krámek se suvenýry. Přinejmenším to bylo místo, kde se člověk mohl zeptat znovu. Prodavačka naštěstí věděla a poslala mě správně, o dalších 10 ulic dál.

Ke vstupu a pokladnám do Alhambry jsem ani nedošla. Stoupám do kopce podél hradeb a dojdu k jednomu vchodu. Je otevřeno, a lidé tudy chodí dovnitř. Tak jdu taky, proč ne? Třeba je tam pokladna uvnitř, stejně jako v Čechách, kdy projdete branou a až potom hledáte pokladnu uvnitř... Nebyla tam. A tak jsem se dostala do areálu Alhambry, aniž bych někomu ukazovala svou vstupenku. Tu ale stejně potřebujete pro vstup do pevnosti Alcazaba nebo do paláců Nazarí a Generalife, takže za to nejdůležitější stejně platit musíte.

Mít v pokoji 29°C se mi zdá jako sen. Doma nemáme topení, venku bývá zima a v kanceláři ještě větší. Takže je pro mě hostelové topení příjemným překvapením, obzvlášť po tom, co jsem seděla pár hodin venku za dveřmi na terase. Ehm, zmínila jsem se, že jsem dostala pokoj na střeše, hned vedle terasy? 

19.11.2016 Sobota

Granada.

V sobotu ráno hledám, jak nejrychleji (a smysluplně) projít Granadu. Nakonec si řeknu, proč nezkusit walking tour, když je to zdarma. Buď si půjdu cestou po svých, nebo ne. Říkám to v kuchyni Argentinci Lucasovi, a ten se ke mě přidává. Tour začíná na náměstí kousek od hostelu a je tam pořádná kupa lidí. Pak zjistíme, že jsou to vlastně dvě tour, jedna v angličtině a druhá španělsky. Samozřejmě jdeme na tu španělskou, kde jsem já jedinou cizinkou. Průvodkyně Ana se tomu diví, ale proč ne...

Tour končí na kopci na nejznámější vyhlídce San Nicolas a z ní pokračujeme na nejvyšší vyhlídku nad městem. Cestou ke kostelíku se prodíráme čtvrtí Sacromonte. Na nejvzdálenějším kopci zde žije mnoho lidí jako poustevníci (jestli se tak dá říkat lidem, když žijí  jen pár set metrů od elektriky a veřejného osvětlení). Původně to byla cikánská čtvrť, ale teď zde žijí lidé různých národností, které všechny spojuje alternativní pohled na svět. Někdo tu pěstuje kaktusy, jiní se živí hodinami flamenca... Každopádně v téhle části města neexistuje mapa, už jen proto, že všechny cestičky jsou pouze vyšlapané, žádná oficiální cesta tady není.

Nahoře se zastavíme u kaple, obdivujeme výhled a povídáme si... Když už s Lucasem chceme odejít, někdo na něj zavolá. Přišli sem dva další lidé, kteří se s Lucasem znají. Přijeli totiž včera stejným blablacar (internetová stránka, přes kterou berou lidé do svého auta cestovatele za příspěvek na benzín) ze Sevilly. A aby to náhoda nechtěla, jsou to Češi. Pavla a Ondra ze Strakonic.

Protože jít dolů stejnou cestou jako nahoru je nuda, rozhodneme se tentokrát jít podél hradeb na druhé straně. Cestou potkáme hromadu zahrádek a kaktusů. Až nakonec dojdeme k jedné zíďce a řadě plotů. Nejdřív jdeme kousek podél plotů, ale zdá se, že nekončí. Jen kaktusů tady přibývá. Takže se vracíme zpátky ke zdi, kde zjistíme, že zídka není jen jedna zídka, ale dvoupatrový dům ve skále. Rozhodujeme se kudy dál, a protože my český holky se nebojíme, lezeme po zdi dolů.

Nejdřív jedna dvoumetrová zeď, pak přeběhnout střechu a nakouknout na terásku, jestli tam nikdo nesedí (naštěstí nesedí). Pak další zeď dolů na střechu spodního patra a opatrně po kraji - protože všude jinde vidíme střechou do obýváku (asi čekají na Santu) - ke zdi, která je tu místo plotu. Na té balancujeme v sedě až ke vstupní bráně, po které se dá slézt celkem jednoduše na ulici. Kluci místo poslední zdi rovnou skočí poslední 3 metry ze střechy dolů. Mezitím vším po ulici procházejí lidé a zvědavě nás okukují, jak každý sedíme na jiné části střechy a zdí a navzájem si podáváme všechny naše batohy a tašky. Navíc se ukázalo, že tady začíná první osvětlená ulice, což pro nás znamená elektrické dráty, které nám to komplikují. Nemůžeme se kvůli nim postavit, i kdybysme chtěli. 

Celé mi to připadá absurdní a směšné. Jsme celí bílí a křeníme se od ucha k uchu, co jsme to zvládli. Zároveň ale vlastně nikdo z nás neví, proč jsme tudy vůbec lezli. Nejvíc je z toho na větvi Lucas, kterému jsme teď asi dost pokřivili jeho představu o lidech z Čech :D

Do večera si ještě musíme odšktnout místo jídlo a marocký čaj. Večeře je nám Bránou do Sýrie (protože tak se jmenuje místo, kde si dáme pozdní oběd, "Puerta de Syria")...

...Jako zákusek si dáme pionono, takovej sladkej váleček, připomíná mi piškotovou roládu s medem a želé na vrchu... A čaj je poslední tečkou večera, očividně je zde velmi oblíbený. Trvalo nám asi 4 teterías (čajovny), než jsme objevili aspoň jeden maličký prázdný prázdný. Tou dobou už jsme všichni tak unavení, že Lucas usíná na stoličce a přesně tím vyjádří, jak se všichni cítíme.