Jeden den v Lisabonu

Prší. Nebo ještě přesněji - z nebe padá snad celý oceán. A co máme v plánu my? Tour po městě. Tour, která začala v tom největším lijáku, i když by se dalo deset minut počkat, než přestane. Tour, kde slečna z ESN, která vykládala něco málo o místech, na kterých jsme, doslova šeptala. Nebyla slyšet ani když jsem stála v první řadě. No a tak jsme uznaly za vhodné jít radši do kostela. Ten má totiž střechu.

Hoy no hay lluvia que me pare.

S Christinou jsme si sedly do zadní lavice a poslouchaly jsme nedělní mši v Portugalštině. Když jí nerozumíte, zní to tak nějak... úctyhodně. Nezávisle na tom, co kněz ve skutečnosti říká. Připadala jsem si trochu jako středověká selka, co nerozumí latinsky. Naprosto chápu, že lidé mívali vůči knězům/kostelům/bohovi až nepochopitelný respekt/bázeň? Každopádně jsem poprvé viděla kostel vymalovaný zeleně a navíc mezitím přestalo pršet. A o to šlo.

Touláme se po městě na vlastní pěst a mám za to, že jsme ve výsledku viděly z Lisabonu mnohem víc, než všichni ostatní dohromady (s výjimkou nočních klubů). Narazíme na ruiny Convento do Carmo, kostela, který byl zničen během zemětřesení v roce 1755 (to jsem si mimo jiné přečetla během minuty na Troveru aniž bych věděla, jak že se to místo jmenuje - doporučuju jako aplikaci pro cestovatele). Bohužel i ruiny jsou v neděli zavřené, a tak jsme kostel mohly obdivovat jen z vnějšku.

Naštěstí je hned vedle Elevador de Santa Justa. Výtah ve věži s vyhlídkou nahoře. My jsme už v horní části byly, takže jsme šly rovnou na vyhlídku obdivovat Lisabon. Cestou jsme potkaly cedulku hlásající "Prosím, připravte si drobné přesně", jenže nikde nebyla napsaná cena (naprosto nedůležitá informace). Nakonec to bylo jen 1,5€ a rozhodně to stálo za to. Z vyhlídky jsme si prohlédly celé město prakticky ještě než jsme většinu z něj viděly, takže jsme se jednoduše rozhodly, kam a kudy tak nějak půjdeme.

Samotná věž je takovou místní Eiffelovkou (ne náhodou, pan Raoul Mesnier du Ponsard, který zdejší věž postavil, se taky od Eiffela učil). Akorát že je vtěsnaná mezi tolik domů, že je sotva z dálky vidět (Na rozdíl právě od té Eiffelovky). Pointa věže však byla zjednodušit lidem cestu mezi horní a dolní čtvrtí, protože všichni jsou tu moc líní používat schody. Tomu se na jednu stranu nedivím, sejít 45 m dolů jen proto abyste je o ulici dál šli zase nahoru je dost otravné. Horší než v Liberci.

Už nám stačí odškrtnout jen žlutou tradiční tramvaj, a viděly jsme všechno důležité. Ta na sebe nenechá dlouho čekat. Trvá to přibližně pouhých 20 kopců nahoru a dolů, než nějakou potkáme. Jsou srandovně maličké, především úzké a přitom vysoké. trochu jako ten záchranný autobus z Harryho Pottera. V některých ulicích (těch nejstrmějších) dokonce funguje tramvaj jako výtah ulicí. Podlahu nemá rovnou, ale odstupňovanou jako schody a jezdí na takovém tom... no však víte, stejně jako horské vláčky.

Odpoledne jedeme ke Cristo Rei, místní soše Krista. Do trajektu přes řeku (jo, v Lisabonu je řeka a jmenuje se Tajo, není to moře, jak se hodně lidí hádá) se nás sice vejde všech 90, do autobusu MHD už ale ne. Jenže naši ESN organizátoři si z nějakého důvodu myslí, že ano... Já se naštěstí dostanu do autobusu s první polovinou lidí. Důležité je to proto, že už  se pomalu stmívá a západ (myslím západ Slunce, ne tu světovou stranu) by na fotkách vypadal úžasně. Nahoru ale stejně dorazíme příliš pozdě na to, abysme západ viděli. Tak jen kroutím hlavou nad obrovitostí sochy a nechce se mi věřit, že je úplně stejně široká, jako vysoká. 28 metrů v obou směrech, to jako vážně?

Třešničkou na dortu celého dne musí být co? Přeci večeře. Naštěstí jsme včera při večerní procházce objevily TimeOut Market. Různí šéfkuchaři zde mají své stánky, na výběr je od všeho něco, takže se nemusíte dohadovat, jestli půjdete do mexické restaurace nebo na něco typicky Portugalského. Já zvolila možnost druhou a musím uznat, že jídlo bylo výborné (a dokonce to bylo maso!).