Postřehy z Málagy #10

28.11.2016 Pondělí

Bílý jogurt

Jíst bílý jogurt se ve Španělsku nenosí. Je přeci moc kyselý, takže by ho nikdo stejnak nejedl. Proto do všech přidávají cukr, aby byly sladké. Pokud uvidíte jogurt, na kterém je na první pohled napsáno "natural", jakože je přírodní, vsadím se, že v dalším řádku se píše "azucarado", oslazený. Proto když chcete sehnat jogurt na nějakou salsu, je to nadlidský úkol. Tím spíš, když si náhodou vymyslíte, že chcete ideálně jogurt bez laktózy. Já nakonec vybrala jeden sójový, ale už jsem si nevšimla, že byl také oslazený. Udělat z něj česnekový dip byl tedy nápad úplně na hlavu. Nezkoušejte to. Nedá se to jíst. Ve druhém kole jsem od Julie vyškemrala kelímek řeckého jogurtu, a i když byl také oslazený, dalo se to solí a česnekem přebít. Tak nějak...

Leer te ayuda a pensar. Pensar te hace libre.
Čtení ti pomáhá myslet. Myslet tě osvobozuje.

30.11.2016 Středa

Alergie a letáky

Včera jsem dojídala své tortily s jogurtem a taky jsem od Estefanie ochutnala sýrovou palačinku. Super nápad. Nevím co z toho byl hlavní důvod, každopádně jsem se ráno probudila v takovém stavu, že kdybych se viděla v zrcadle, asi uteču. Na(ne)štěstí jsem ale měla oči nateklé natolik, že jsem je neotevřela víc než na rozmazanou škvíru mezi řasami. Obličej jsem měla nateklý asi jako utopená mrtvola. Nedalo se nic dělat, místo práce ležím celé dopoledne s obklady na očích.

Odpoledne už jsem v pohodě, a tak se pouštím do toho, co jsem měla dělat dnes v práci - do tvorby nového letáku. Kromě toho, že nemám fotky, které na něm budou ani žádný nápad, jak leták poskládat, je to celkem jednoduchý úkol... Za pár hodin posílám mailem svou přední myšlenku. Myslím, že by leták měli vytisknout přesně tak, jak ho vidíte tady, aspoň by byla sranda:

2.12.2016 Pátek

Focení na segwayích

Konečně jsme domluvili fotografování na nový web a dnes je den D. Do práce jdu až ve dvě hodiny v doprovodu všech mých spolubydlících a Slovenky Valentiny. Souhlasili s tím, že budou mít pár hodin na segwayích zdarma výměnou za pózování na fotkách jako klienti. Jediné minus je, že fotky mají vypadat letně (ano, fotíme v prosinci :D), takže musí mít krátké rukávy. Je tu sice kolem 15°C, ale jako naschvál se dopoledne obloha zatáhla a tak je ve stínu celkem zima a fotky vypadají na všechno, jen ne léto.

Večer je v plánu výměna bot (úspěšná!), nákup jídla, příprava svačiny a balení na cestu do Portugalska. Když s tím vším skončím, je už půlnoc, a za 4 hodiny mám být v autobuse. Má vůbec cenu jít spát? Nemá. Volám tedy Julii, kde jsou a na dalších pár hodin se k nim přidávám... a teď přemýšlím, jestli tahle party, co pro mě začínala někdy kolem 0:30 v sobotu 3.12. byla vlastně ještě v pátek, nebo v sobotu?

3.12.2016 Sobota

Cestou do Portugalska

Z Málagy do Lisabonu trvá cesta nějakých 9 nebo 10 hodin. Jedeme soukromým autobusem, vypadá celkem nově a fajn, jenže... nemá toaletu. Po hodině a půl už se můj močový měchýř ozývá tak silně, že nedokážu spát. Jdu se tedy zeptat... a zjistím nemilé překvapení, že jediná zastávka je naplánovaná po 4 hodinách jízdy! V hlavě se mi honí děsivé myšlenky, říkám si, jestli se náhodou nezbláznili, nedělat pauzy s autobusem bez WC? Moje zděšení je na mě očividně vidět dostatečně na to, aby byly slečny ochotné o tom diskutovat s řidičem. Nakonec řidič odkýve možnou zastávku za půl hodiny. Díky bohu... i když mám pocit, že ani tu půl hodinu už nevydržím.

Během téhle "půl hodiny" se mi chce střídavě brečet bolestí, nadávat na autobus, proklínat se, že jsem něco pila (ehm, co vlastně? za posledních 5 hodin jsem měla jen skleničku vína a doslova jeden lok vody). Nakonec už ani nedokážu sedět rovně. Asi po 40 minutách se zvedám a jdu si sednout na schody vedle řidiče. Jednak proto, abych se ho zeptala, kdy už zastavíme, jednak proto, abych viděla, kdy zastavíme a jednak proto, že už ani nevěřím, že bych to mohla vydržet.

Trvá to dalších 10 minut, než autobus opravdu zastaví (takže z půl hodiny je skoro hodina) a já vyběhnu z autobusu jako naštvanej býk (mít na hlavě rohy, tak s nima vážně někoho napíchnu, tak moc předkloněná jsem běžela). Číšník v motorestu se po mě sotva stačí ohlédnout. O pár minut později kroutím hlavou sama nad sebou, co všechno jsem schopná přežít... Když vyjdu ven, je tam fronta nejmíň 30 dalších slečen. Logicky. Nechápu to, prostě to nechápu. Jak si někdo dovolí tak dlouhou cestu bez pauz na WC, když si člověk nemůže odskočit v autobuse? Každopádně jsem další 4 dny z tohohle zážitku tak paranoidní, že během dne vypiju sotva půl litru vodu a bolí mě celou dobu hlava. (A  taky se mírně začínám bát místní organizace...)

V rozpisu místností, kde budeme spát, jsem sedmá v ložnici pro šest lidí. To vím už pár dní, ale prý to není chyba... Když ale dorazíme do hostelu, dostaneme karty od místnosti se 4 postelemi! Z toho je tam palanda (2 lidé) a manželské dvoulůžko (tam nás asi má spát 5). Jdeme se zeptat dolů k recepci, kde nám vymění karty za jinou místnost. Tentokrát jsou tam tři palandy a jedno rozkládací lůžko na zemi. Nicméně je v ubytování takový zmatek, že jen já v té místnosti opravdu zůstanu. Do zbytku se nakvartýruje skupina pěti uřvaných Italů (ehm..."super"?). Tím ale zbývá jedna postel, kterou samozřejmě nikdo sám nechce. Hledám Christinu, s trochou štěstí by se tam mohla dostat ona. Stálo to sice nějakou tu půl hodinu dohadů, ale nakonec kartu od zbývající postele dostala ona. Vítězství #01!

Pak přišel čas podívat se z okna... máme výborný výhled na Lisabon! (vítězství #02) Dokonce sem chodí další lidi z naší devadesátičlenné skupiny si ten výhled vyfotit. Měli jsme snad vybírat 5 centů za fotku, byli bysme teď celkem bohatí.

Kromě výhledu je hostel také sám o sobě krásný. Koupelny vypadají nově, kuchyň je veliká a vybavená a společné místnosti mají doslova dechberoucí zdi. A taky kulečník.

Na závěr dne/noci se plánuje party v klubu. Jenže do klubu se jde nejdřív ve 2 a odchod se předpokládá v 6 hodin ráno. A co se dělá předtím? Stojíte na ulici a pijete alkohol, který jste si přinesli v igelitkách. Kolem vás je dalších 400 lidí dělajících to samé a ve zdánlivě náhodných intervalech různé sekce tohoto shromáždění začínají sborově zpívat, skandovat a navzájem se překřikovat. Jo a někde mezitím si musí všichni dřepnout, aby se mohli napít. My daly přednost procházce podél... ehm... pobřeží? (Jak se říká břehu řeky, která už vypadá prakticky jako moře?) a tak jsme objevily světelný les, restauraci s vážnou hudbou a nakonec i úžasný market.

4.12.2016 Neděle

Lisabon

No aleeee, vás zajímá i neděle? Tak to si o ní budete muset přečíst zvlášť, co jsem dělala ten jeden den v Lisabonu.