Vánoční týden s Fíjou záměrně přeskakuji. Užili jsme si ho náramně, možná se tu objeví jedna dvě perličky z výletů, ale jinak byl... prostě náš ;) Jo a taky mě přestává bavit psát týden za týdnem co dělám. Obzvlášť, když vlastně nedělám nic, co by stálo za zmínku. Ale to předbíhám...
5.1.2017 Čtvrtek
Tři králové
Stojím asi v osmé řadě davu a je mi doslova trapné se při své výšce tlačit víc dopředu. Stejně to nechápu, proč bych měla chtít tak dopředu? (Kromě dobrých fotek, samozřejmě) Před námi má po ulici projít průvod tří králů. Alegorické vozy mají pěkné, to zase jo (to vím, protože jsem se odpoledne kolem nich snažila proplést na segwayích)... ale proč takové šílenství? Začnu to chápat až někdy v polovině průvodu.
Zaprvé z průvodu vidím sotva půlku - vozy nejsou tak vysoké a mezi nimi jde také mnoho tanečníků a jakkoli-se-říká-lidem-z-průvodu pěšky. Ty většina lidí nevidí vůbec - proto mi trvá půl průvodu, než se mi to začne opravdu líbit. A za druhé... házejí se tu sladkosti. Všichni okolo mě hystericky křičí, ať je hodí SEM! ať hodí do vzdálenějších řad... a když náhodou letí pár bonbonů vaším směrem, všichni se na ně sesypou jako kobylky.
Aby se neřeklo, tak jsem si řekla, že taky jeden zkusím ukořistit. Bonbony až k nám doletěly celkem třikrát. Jednou jsem máchla rukou nazdařbůh do vzduchu, podruhé mě trefil do hrudníku (kam po něm chmátla rychlá ruka odvedle) a potřetí se mi konečně poštěstilo. Povedly se mi ukořistit celkem dva. (Ale jen proto, že se druhého vzdala slečna, která chňapla po bonbonu ve stejnou chvíli jako já). Nejzvláštnější na tom je, že je to jen malinký bonbon za pár centů.
Nakonec mě ale zdejší atmosféra dostala. To nadšení, tolik emocí... a kdyby člověk navíc viděl i celý průvod, je to nezapomenutelný zážitek. Je mi líto, Kamenické průvody mažoretek jsou pěkné, ale na tohle prostě nemají.
Bonus na závěr: Hádejte, kudy průvod jde? Dokola kolem celého centra. Vycházejí v 17 hodin, končí po 21. hodině... a já byla samozřejmě skoro na začátku, na hlavní ulici. A tak když průvod skončil, rozhodla jsem se jít domů - což je na druhém konci centra. Tak si tak jdu a jdu a... narazím na bariéru lidí, plotu, průvodu, plotu a znova lidí. A sakra. Jediná oficiální cesta je zpět přes centrum k přístavu, tam přes řeku, na druhé straně řeky až k fotbalovému stadionu, přes řeku zpátky a zpátky směrem k centru... to je tak na hodinu. Chvíli přemýšlím a pak to zkusím jinudy, třeba někde pujde přejít. A mám štěstí. V jedné malé uličce barikády nejsou, lidí je tu jen pár a tak se mezi nimi vmíchám mezi vozy průvodu na druhou stranu. Chvíli přemýšlím, jestli nezůstat, přeci jen jsem teď v první řadě... jenže foťák už je vybitý, a tak jdu radši domů s dvěma bonbony v kapse.
7.1.2017 Sobota
Marbella
Už nějakou dobu mi v hlavě leží myšlenka na video. Když už mám ten foťák, co umí i natáčet, když pořád sleduju to youtube a když mám teď taky notebook, na kterém bych třeba i něco sestříhala... chtěla bych to zkusit. Tak si plánuju výlet do Mijas, vesnice v kopcích, která je známá tím, že je tu všechno bílé. Vlastně tu nic není, ale na fotky a videa je to pěkné. Záměrně se obléknu celá do černého a vyrazím s batohem plným fotovybavení na autobusové nádraží.
Jenže ejhle, zase rozkopali novou ulici, takže na nádraží dorazím zrovna v momentě, kdy autobus vycouvává z nástupiště. Další jede za 5 hodin, a to už bych nic natočit nestihla... Takže co teď? Stoupnu si na nádraží před tabuli s odjezdy a prostě pojedu jinam... Barcelona? Daleko. Madrid? Tam se mi nelíbí. Tarifa? Tam jsem zrovna byla... Marbella! To zní slibně. menší město na pobřeží, velmi oblíbené mezi turisty. Tak nějaký důvod to mít musí, ne? Sice o městě nic dalšího nevím, ale risknu to a do půl hodiny nasedám na autobus.
Vyjdu z nádraží. A kam teď? Za mnou jsou malebné baráčky krčící se pod horami, přede mnou dálnice a na druhé straně svah k moři. Mapu jsem neviděla, ale usuzuju, že směrem dolů bude centrum. Jen co stojím nad dálnicí, vytahuju foťák. Úplně ten záběr vidím v hlavě. Ale co to? Zmáčkla jsem něco špatně? Proč je obrazovka černá? A pak mi to dojde. Nabíjela jsem baterky a nechala je doma v zásuvce. Takže teď jsem na začátku svého výletu s těžkým batohem plným fotovybavení, které nemůžu použít. Nevím nic o městečku, netuším, co jiného tu dělat a vlastně se mi ani nikde nechce s tím batohem tahat.
Snažím se najít infocentrum, ale samozřejmě jsou v sobotu všechna dvě zavřená. Tak po chvíli zakempím na pláži, užívám si sluníčku a sem tam si napíšu do bloku něco o tom, co píšu teď sem. Pak cestou zpátky prokřižuju centrum, je opravdu pěkné. Malé, bílé uličky, spousta pověšených květin, světýlka nad hlavou a malé obchůdky. Bohužel, fotka ani jedna.
Asi bylo dobře, že mi nakonec ujel ten autobus do Mijas. Tak už bych tuplem neměla co dělat...
Zbytek ledna, Pondělí až Neděle
Jak už jsem říkala, přestává mě to bavit rozepisovat. Takže co se stalo za zbytek ledna?
- Začala jsem opět pracovat na bakalářce...
- a přitom jsem zjistila, že univerzitní knihovna je otevřená denně do tří do rána. Bývá tu prý plno.
- Koupila jsem si pár španělských knížek z antikvariátu. Číst prý znamená žít dvakrát.
- Nechci se nudit a tak zkouším hrát na kytaru. Taky je mi jí líto, nikdo jí jinak nepoužívá.
- Přijela ke mě na pár dní Negin, kamarádka z Německa.
- Přejel mě taky offroad segway a málem mi snad zlomil koleno. Po dvou týdnech mám duhovou modřinu, ale jinak jsem v pohodě.
- Taky mám týden volno, proto píšu tu bakalářku.
- Na výlet do Maroka totiž nemám (ani společnost, ani peníze).
No comments:
Post a Comment