Postřehy z Málagy #03

11.10. 2016 Úterý

Moje první tour.

Poprvé jsem to já, kdo má turisty provázet a vše jim vysvětlit. Je tu ale háček. Jsou to Francouzi a nemluví ani slovo anglicky nebo španělsky. Rukama nohama se snažíme společně s Estefanií vysvětlit, jak se ovládá segway. Je to dost zvláštní a vtipné, ale Francouzi jsou očividně spokojení (a Estefanía taky), takže dostanu své první 10€ dýško.

Sedím v obýváku a říkám si, co se to stalo? Vidí mě někdo? Vpravo ode mě sedí 4 Francouzi. Vlevo asi 5 Němek a Rakušanek...  hádejte, jakým jazykem se tu mluví. Vpravo francouzsky, vlevo německy. A vlastně to nikomu jinému nepřipadá divné.

12.10. 2016 Středa

Leje jako z konve.

Mám pláštěnku a... plátěný tenisky. Cestou na vyhlídku se klepu jako ratlík, je mi neskutečná zima a taky líto všech těch lidí se mnou. Oni na sobě nemají ani dlouhý rukáv. Jediná výhoda je, že mě z kanceláře poslali domů, ať se usuším. Doteď jsem byla trochu nastydnutá a pořád kašlu. Jestli jsem se měla uzdravit, tak teď můžu začít znovu... Ale aspoň mám volné odpoledne.

13.10. 2016 Čtvrtek

Věším obraz.

Můj pokoj vypadal jako bílé vězení. Stěny, dveře, okno, skříň, stůl... všechno je bílé. Někde je tu zastrčený obraz, tak se rozhodnu ho pověsit. Zdi jsou ale bůhví z jakého materiálu, a tak na poprvé udělám do zdi slušnou díru. Napodruhé se ale podaří, a tak díru zakrývám obrazem a jsem na sebe pyšná. 

14.10. 2016 Pátek

Stěhování a palačinky.

Měla jsem takovou radost, že jsme našli pěkný byt, kam se přestěhovat. Volám si s majitelem. Není ve Španělsku, takže chce smlouvu zařídit přes AirBnB. Zní to rozumně. Pak mi ale přijde email. Na první pohled mě pobaví, zdejší agent AirBnB je čech (že by to bylo znamení?). Pak ale otevřu email na počítači a čtu ho pořádně. Vůbec nepřišel z AirBnB, ale z jakési adresy ve smyslu airbnb@nějaká-blbost.cz To bych dokázala založit i já. Navíc banka jistého pana agenta Blommera (typické české jméno, že?) se jmenuje Ceska sportilena. Absence háčků a čárek by byla pochopitelná, jen kdyby se nevyskytovaly o řádek výš i o řádek níž v adrese. S překlepem tomu ale nasadili korunu. 

Večer je o mnoho sladší. Doslova. Francouzi u nás dělají palačinky, a není jich zrovna málo. Mám jednu s marmeládou, další s medem, jinou s nutellou a další třeba s karamelem. Karamelová pasta vážně stojí za to. Kupte si jí. Akorát myslím, že v Čechách se neprodává :D 

Přišla i skupina Korejců. Je na nich něco zvláštního. Něco ve způsobu, jak s člověkem mluví. Jsou zdvořilí a přitom se můžou ptát na nejstupidnější otázky, co vás napadnou. Zatím jsem ale nepřišla na to, v čem ta zdvořilost spočívá. Je to pocit. Člověk nějak vycítí, že všechny svoje otázky myslí (nebo znějí) nevinně, i když jsou stupidní. Nebo drzé.

15.10. 2016 Sobota

La Malagueta.

Vydávám se podél pláže na lovu za keškami. Nemám štěstí. Nebo možná jen nechápu, jak geocaching ve Španělsku funguje. Ještě nikdy jsem tu žádnou keš ve městě nenašla. Vzdávám to a sedám si na zídku u pláže. Zírám do mapy a říkám si, co dál?

"Ehm... mluvíš anglicky?" ptá se mě Andrew. Mluvím. A tak mám nového známého. Andrew je Američan co cestuje po Evropě, protože... může. Pracuje přes internet, vlastní pár časopisů a koučuje byznysmeny (hmm, jak bych tohle řekla česky? :D). Jo a taky vloguje. To jsem zjistila za prvních deset minut, když na mě namířil svůj telefon-kameru. Buďte spontánní, říkal do videa. 

My spontánní jsme. Škrábeme se na kopec, kde má být další keška. Říkám si, že když není ve městě, tak to snad půjde. Jenže najít umělý kámen mezi skálami není úplná hračka (nebo kus dortu, jak říkaj Američani), tím spíš když se všude okolo válí bordel všeho druhu a vy nechcete na nic sahat. Nakonec to zase vzdáváme, ale i tak jsme vlastně vyhráli. Je odsud nádherný výhled na Málagu a na mě je očividně vidět, že se mi tu líbí.

Word of a day. Jdeme po pláži zpátky do města a Andrew se snaží mě naučit aspoň jedno anglické slovo, které neznám. Možná je to těžší pro něj než pro mě. On prostě nemá dostatečnou představivost ;P

Naše řecká kamarádka Maria má narozeniny. Alex odjíždí z Málagy zpět do Anglie. Tak se pro jednou rozhodnu s nimi jít na skleničku ven. Ze skleničky vína jsou tři tequilly a náramek do klubu. předstíráme, že tancujeme, ale vlastně se všichni jen tak pohupují, protože na nic víc tu není místo. V narvanějším klubu jsem ještě nebyla. I tak tam ale vydržíme skoro do 6 do rána.

Když se konečně vracíme domů, Christině někdo ukradne telefon. Bohužel nikdo z nás netrénoval v posledních dnech sprint, takže zloděj vyhrává. Poučení dne: nechoďte tancovat v sobotu. A už vůbec ne s telefonem v kapse. (P.S. dopadlo to dobře, protože španělským zlodějům to moc nemyslí. Telefon chtěli prodat ještě ten den na ulici. I se zamčenou obrazovkou, fotkami a holčičím obalem. Telefon zabavila policie dřív, než jsme to stihly v pondělí nahlásit)

16.10. 2016 Neděle

Picasso museum.

Po dvou hodinách spánku mi to taky moc nemyslí. Zapomenu si v kanceláři klíče, zrovna když má kolega odjíždět na další tour. Oni musí čekat na mě, já na slečnu, co se bojí jezdit na segwayi z kopce. Trvalo nám doslova 40 minut (normálně je to asi 10) sjet kopec dolů. A pak ještě přes město do kanceláře. Kvůli tomuhle zdržení a zpožděné tour jsme v práci do 4 místo do 3...

Hledám skupinu 4 studentů, se kterýma mám jít do muzea. Jediná skupina lidí mladších než 50, čítá asi 15 lidí. Vážně? Jo, jsou to oni. Dva Španělé mi začnou rapovat něco od Rytmuse jen co zjistí, že jsem Češka. Čechů a Slováků je tu očividně víc, než kdekoli jinde ve Španělsku.

Čekáme do 5 než bude vstup do muzea zdarma. Jenže nás nenapadlo, kolik lidí se tam bude snažit přesně v 5 dostat. Fronta před vstupem je snad kilometrová. Naštěstí ale postupuje rychle a tak jsme do čtvrt hodiny uvnitř. 

Možná je budova sama zajímavější než Picassovy čmáranice. Menší půlka je ve starém paláci, větší půlka je v moderní přistavěné budově. Ta větší půlka ale vůbec není od Picassa ale jakéhosi latinoameričana Torres-García. 

Přijdu domů a ještě žehlím trička do práce. Spolubydlící na mě kouká, jako bych spadla z višně. To jako vážně? Nespala jsem, pak si jdu do muzea a doma ještě žehlím? No... jo. Něco si na sebe musím zítra vzít. Ale přiznávám, že je příjemné si jít konečně lehnout po nějakých třiceti osmi hodinách...